Tak už je to konečně tady a já brzo ráno nasedám do letadla mířícího do Londýna a poté do kýženého cíle posledních dnů a měsíců - do Keni. Motor nastartuje, cestující se připoutají a já s balíčkem žvýkaček v puse poprvé opustím zemský povrch. Netrvá to dlouho a chvění ustane a já konečně dokáži vytvořit svůj přirozený výraz v obličeji (před tím to bylo něco jako zelené rajče skloubené s dítkem požívajícím citrónovou šťávu).
Úžasná Britka sedící na sousedním sedadle mě začne bombardovat mnoha dotazy a já alespoň na chvíli zapomenu na tu poskakující krabičku vznášející se deset kilometrů nad zemí.
I neutuchající pláč arabského dítka doplňující atmosféru letu se dalo přečkat, ale to, co následovalo, byla první opravdová zkouška mých nervů.
Znovuobnovený kontakt s pevnou zemí byl úžasný. Ovšem druhý kontakt se zemskou realitou už tak příjemný nebyl. Těsně před odletem, bylo to asi 20 minut, jsem nenašel ve své skryté kapsičce letenku. Co teď?! Nu, nezbývalo nic jiného, než jít rychlým krokem cestou zpět a pokusit náhodu.
"Hello, I lost my ticket," oznámil jsem obtloustlé paní s brejličkami. Ta ihned zbystřila a po zodpovězení dotazů ohledně mé cesty mě nasměrovala za pánem v černém obleku stojícím opodál.
"Hello, I lost my ticket," zopakoval jsem. Jeho oči skryté za černými brýlovými skly si mě důkladně prohlížely a nakonec mi ztracený poklad vydal.
V té chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce a já jsem se mohl o 10 minut později opět vznést nad povrch zemský, abych po dalších zhruba osmi hodinách přistál na nairobském letišti.
Celá reportáž
|