Člověk by měl někdy vážit své činy, obzvlášť když je v Africe. Snad, možná. A nebo také ne?
Všechno to začalo bláznivým nápadem bláznivého Nekudy cestujícího Afrikou. Jednou jsem se totiž rozhodl, že se vydám na safari do největšího keňského národního parku Tsavo. Což o to, nápad se to zdál být zprvu báječný, ovšem bohové měli asi dlouhou chvilku, a tak se chtěli na můj úkor nepěkně pobavit. Pravděpodobně se jim to povedlo...
"Tak jak to vidíte?" optal jsem se majitele jedné malé cestovní agentury.
"Jak jsem řekl - 160 dolarů," odpověděl v klidu, i když věděl, že ještě včera to bylo pouhých 120 kousků. Nějak se mi nechtělo pozdávat tak rychlé zeslabení americké měny, ale kouzelník s kalkuliho přístrojem v ruce pořád něco naťukával, poznamenával si do zažloutlého bločku a kroutil hlavou.
"Jinak to nepůjde, mladý pane," vypadlo z něho po další čtvrthodině a já pomalu začínal tušit proradnou síť neviditelných lanek zkázy omotávajících mě od hlavy až k patě.
"Dobře, plácneme si," vypadlo naopak ze mě a já se nestačil divit, co se potom dělo. Má peněženka se otevřela a z ní se vykulilo pár zelených papírků s přeškrtaným eskem a doputovalo až do černých spárů usměvavého obchodníka.
"Jsem rád, že jsme se dohodli. Zítra vyrážíte brzy ráno, abyste měl větší šanci spatřit nějakou zvěř," ukončil naše jednání, nasedl do své luxusní limuzíny á la dodávka a zmizel za prašným obzorem keňské divočiny.
Já jsem jen tak nehnutě pozoroval situaci, která se před mýma očima právě zinscenovala, a poté jsem se vypravil pomalými zamyšlenými krůčky do své útulné chatičky.
Noc byla strašlivá, protože i ve snech mě pronásledovala představa neúspěchu v podobě lva na kolečkových bruslích a žirafy v růžové podprsence. Celého zpoceného mě probudilo tvrdé bouchání na dřevěná vrátka budky, kde jsem zrovna přebýval.
Za dveřmi stál můj nový kamarád do nepohody Charles. Vstřícně mě přivítal a zdvořile počkal, než jsem se spakoval. Teprve až poté jsem vyrazil vstříc novým dobrodružstvím!
Celá reportáž
|